Semifinále autorské Porty – Ústí nad Labem 23. 7. 2010

Kluci moji šikovní si na Pátek (s velým P – jak jste si jistě všimli) vzali volno, a tak nic nebránilo tomu, abychom vyjeli na náš veliký výlet již ve čtvrtek (22. 7. 2010 pozn.red.)…(teda samozřejmě až po Ríšově práci – chudáček, musel makat dlouho…) Měli jsme super vůz, tak jsme se pohodlně vešli (teda asi proto, že jsme jeli z Gottwaldova jen ve třech). Cesta byla pohodlná, nenáročná… to se mi to kecá z pozice spolujezdce, nevím co si o tom myslí Brůča jako řidič, ale píšu to já.. takže jak říkám… pohoda… až jak jsme byli před Ústím, spustil se liják jak hrom… ale tak.. my byli v autě, nám to nějak zásadně nevadilo… jen se jelo krapíteček pomaleji… mezitím Gorgo už byl na místě a obíhával situaci… Po cestě jsme tankovali – teda nevím, jestli se to slovo používá ve spojení – doplnit zemní plyn, abychom mohli jet dál… ale jde o pohonnou hmotu do auta (nikoliv do člověka), takže asi se to tak dá říct… Tak zatím co jsme s Ríšou poslouchali zvuky, které vznikají když se souká plyn do auta, tak Pavel se šel proběhnout… čert ví co ho to popadlo… vyplašil zajíce, který před ním utíkal jak vzteklý… Pavel si dal tři kolečka kolem pumpy, a tak tam na nás koukali jak na voly.. tož jsme radši jeli dál až jsme dojeli do Ústí Nadlabánek (:-) kdo uhodne, kdo z nás tuto volovinu vymyslel dostane CD :-). Za husté tmy a vytrvalého deště jsme přibrzdili před organizačním štábem Porty a jak byl Pavel rozběhaný, tož vyběhl z auta, prokličkoval mezi kapkami deště a zaregistroval nás… Podepsal spoustu papírů – jakože vedoucí souboru (no jo, podepsat to jó, ale jít vyřídit cesťák, to né…to musela až Klárka jít žebrat o penízky :-)… Mezi tím jsem s Ríšou seděla v autě a čekala až dojde Pavel… kde se vzala, tu se vzala.. na okýnko ťuká osoba, vypadající jako duch nějáké ženské… lekla jsem se, že jsem málem skočila Richardovi na klín….. Třesoucím se hlasem jsem se dožadovala basistovi odpovědi co mám dělat… a on… zachoval chladnou hlavu a drsným hlasem řekl, ať stáhnu okýnko a zeptám se, co chce… Tak jsme stáhla okýnko a osoba, ženského vzezření a nepřítomného pohledu po nás začala loudit peníze… fujtajksl… řekla jsem, že nic nemáme a nic nedáme, zavřela jsem okýnko a upřeně jsem hleděla na Ríšovu čerstvě oholenou tvář, jen abych neviděla tu osobu… a po chvíli jsem se bázlivě Ríši zeptala, jestli tam ještě pořád je… nakonec odešla a oba jsme tento zážitek chvilku rozdýchávali… Pak přišel Pavel s úsměvem od ucha k uchu, že kdyby měli kamarádi jakýkoliv dotaz mají se prý zítra stavit :-)… Já jsem si do něj nemístně rýpala, že nevyřídil ty prachy za cesťák a jelo se na koleje… Tedy jako vysokoškolské koleje – aby nedošlo k mýlce, nebydleli jsme na trati, alebrž ve studentských pokojíčcích… Tak jsme se ubytovali, Goro tykal panu vrátnému, který mu mohl z fleku dělat dědu a při troše fantazie aj pradědu.. a šlo se na pivíčko… a na nějáké zlatavé a hnědavé panáčky… Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se ze tmy tatáž osoba, co klepala na okýnko našeho dočasného vozu na opačném konci města a sedla si za nás... a tenkým hláském volala: Pane, haló pane! Pane, prosim vás… Já schovala hlavu do dlaní, nevěděla jsem, zda-li se smát, či brečet, mumlala jsem si pod fousy: To snad ne! No to snad není možné! Ríša se statečně držel, myslím, že mu jen cukaly koutky a Goro s Mušketýrem nevěděli co se děje, tak na nás hleděli jak z jara… Nakonec se Riška otočil a z ženské vylezlo, že by chtěla, aby ji Richard pozval na kávu.. Ten ji ale jasně a stručně odmítl… Tak byl chvíli klid… Za chvilu se ale baba ozvala znova… ale to už s ní evidentně Ríša nechtěl komunikovat a zbytek osazenstva se k tomu také neměl… Takže po té, co se to zdrogované zjevení pět minut snažilo a nic se nedělo, tak se zvedlo a šlo hledat štěstí jinam… Tak jsme seděli na zahrádce v místním báru a začalo pršet (velmi slušný výraz, ono vlastně chcalo jak sviňa) a my začali zívat… Goro mlčel, což je zvláštní, že.. možná byl úplněk, nebo tak něco… ale každopádně jsme se rozhodli, že přece nepůjdeme do našeho dočasného domečku pěšky, eště by jsme zmokli a co pak! :-) Sbalili jsme tedy místního taxikáře, ten se s námi nechtěl moc kamarádit, říkal: To si děláte prdel, ne?, když se dozvěděl, že chceme svézt jet 500 metrů…. Ale tak vzal nás, nadával jak špaček, ale měl krásnou padesátikačku k dobru… Druhý den si Ríša s Gorem zahráli na mamku a taťku, šli do obchodu a nachystali snídani… tak jsme popapali a vyrazili do víru velkoměsta.. Odehráli jsme si minikoncertík mezi obchodňákem a kostelíkem, potkali jsme se se Šottovými – konkurenty z oblastního kola, jež hrají moc pěkně, důvěrně jsme se seznámili s folkovou bábou, která zas důvěrně seznámila půllitr piva s Ríšovým futrálem na basičku a tak…. Pak jsem se zázrakem stala opět vedoucím našeho hudebního souboru a šla jsem vystát frontu na penízky za zemní plyn, zatím co kluci odbíhali poslouchat konkurenci…. Potom jsme si zaběhli do parku, abychom si zkusili ty naše songy, poseděli jsme chvilku v sále a šlo do tuhého! Vylezli jsme na pódium, za dvě minuty jsme byli nazvučení (podotýkám perfektně nazvučení) a hráli jsme – teda žádné velké drama... ale musím říct, snad za nás všechny, že i když to byly jen dvě písně (zvučící Čtyřlístek a soutěžní Upírka), tak jsme do toho šli s nadšením, dali jsme do toho neskutečný drajv a všichni jsme si to užili… I když porota upřednostnila Sršně v břichu jak naráží do žaludeční stěny a týpka Komínkáře, jež si skládá věci do komínků a má doma pořádek, nebyli jsme ani moc zklamaní… nečekali jsme žádný úspěch… už jen to, že jsme se dostali do semifinále do Ústí pro nás byl veliký úspěch a ještě větší motivace do další práce…

A finále? To dáme za rok, no ne?!

Zpět